Můžete nás slyšet každou středu ve 22 hodin na Radiu Proglas.

Jednota křesťanů: máme si co dávat, když hledáme, čím se můžeme obdarovat

20. 1. 2010 23:00
Rubrika: Rozhovory | Štítky: Proglas , Šmrnc

Křesťané na severní polokouli prožívají Týden modliteb za jednotu křesťanů. Tuto akci organizuje v mezinárodním měřítku Papežská rada pro jednotu křesťanů a Světová rada církví. Motto letošního ročníku je z Lukášova evangelia: „Vy jste toho svědky.“ Luděk Strašák se ptal trvalého jáhna Miroslava Bareše, co to vlastně znamená, takový týden modliteb?


MB: Já bych řekl, že to znamená napnout síly a soustředit se na tento týden a ponořit se do modlitby. Proč? Když to vezmu z takového lidského pohledu: Když člověk cítí, že se blíží jeho konec, že už nebude dlouho na zemi, vždycky odkazuje těm, kdo tady po něm zůstanou, to nejpodstatnější a nejdůležitější. Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosí Otce, aby všichni byli jedno. Takže je to jeho velké přání. Ten, kdo má Ježíše rád, měl by být tento týden zvlášť aktivní a prosit Ježíše a celou Trojici o pomoc, abychom toto Ježíšovo přání byli schopní naplnit. Určitě se snažíme a myslím, že se snaží řada křesťanů z různých denominací pro jednotu něco udělat. Ale to je naše aktivita. Samozřejmě je potřeba taky Boží milost a pomoc, aby ta jednota byla opravdová a správná. Aby nebyla jenom podle našich představ, ale abychom se opravdu vešli do představ Božích. To si můžeme vyprosit jedině v modlitbách. V jednom z žalmů se modlíme: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají ti, kteří ho stavějí.“ To znamená, že je potřeba naše aktivita, ale zároveň podíl Boží.


Modlíme se za jednotu křesťanů. Jak si představuješ, že bude vypadat?


MB: Kdysi jsem slyšel takovou myšlenku Chiary Lubichové, to byla zakladatelka Hnutí Fokolare, jehož charismatem je právě jednota anebo můžeme říct úsilí o jednotu. Ona byla v parlamentu, promlouvala k politikům a řekla jim: „Měj rád politickou stranu toho druhého jako svou vlastní.“ A podobně hovořila i vzhledem ke křesťanům různých denominací. Měj rád církev toho druhého jako svou vlastní. Jednota podle mě nespočívá v tom , že budeme uniformní a všichni stejní, ale naopak, že v té různosti se nějakým způsobem spojíme. Myslím si, že moc hezký je teď aktuální dokument Svatého otce, kterým umožňuje synům anglikánské církve, kteří chtějí být sjednocení s katolickou církví, žít svou spiritualitu v domě církve katolické. Čili je to takový první krok k jednotě v různosti.


Takže jestli tomu dobře rozumím, tak člověk by měl mít rád svoji vlastní církev, aby potom mohl přijmout ty ostatní. Je to tak?

MB
: Já bych řekl, že ano. Je to obdoba přikázání lásky. Ježíš říká: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ A opravdově milovat toho bližního dokážeme jenom tehdy, když dokážeme sebe přijmout, sobě rozumíme, máme se rádi. Ne že bychom byli sobci, ale takovým tím zdravím způsobem. To se dá převést na vztah k církvi, své vlastní i té druhé. Tam potom opravdu nastane ta skutečná láska, ta Boží, ke které nás Ježí vyzývá, a to si myslím, že vytváří podhoubí pro opravdovou jednotu. Protože základem jednoty je skutečně vzájemná láska.


Jak prožívat Týden modliteb za jednotu křesťanů a snahu o jednotu vůbec?



MB
: Tak určitě jestliže to je týden modliteb, tak bychom se měli modlit, asi nějak víc než obvykle. Každý ví, co je mu blízké. Někdo rád medituje, někdo se pomodlí růženec nebo něco jiného. A také si myslím, že je dobré se prostě zajímat o život bratří z jiných denominací, i se nimi třeba setkat. Ne vést nějaký konfrontační dialog, ale naopak, snažit se o pochopení. Mám takovou osobní zkušenost z pracoviště. Jedno období tam se mnou byli dva protestanti, chlapec a děvče. Nějak jsem cítil, že je potřeba právě v  duchu úsilí o jednotu jít cestou lásky. Tak jsme se vzájemně oslovili, setkávali jsme se a povídali jsem si. Tím, že jsme se stavěli do toho postoje vzájemné lásky a úcty, tak asi po dvou letech, kdy jsme se loučili, shodli jsme se na tom, že to bylo moc hezké být takhle spolu, poznávat se a vzájemně se obohatit. A dokonce se stalo to, že to děvče začalo navštěvovat katolické bohoslužby, třeba katolickou charismatickou obnovu. Velice ji oslovil například mystický život, který přináší katolická církev asi ve větší míře než církve protestantské. A zase naopak, oni ve mně probudili větší lásku k Božímu Slovu. Takže myslím, že si máme opravdu co dávat, když hledáme, čím se můžeme obdarovat, co nás může spojit. A to je láska. Takže se k tomu zase vracím zpátky. Je v tom Boží láska, ze které máme žít, a nehledat nějaká zbytečné rozdělení. I když jsme si vědomi toho, že rozdíly existují a může to být ještě bolestné. Ale všechno se nedá vyřešit hned. Proto se taky modlíme, aby Pán Bůh postupně uzdravoval nás i vztahy mezi církvemi.

Díky za rozhovor.

 

Zobrazeno 1064×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio