Můžete nás slyšet každou středu ve 22 hodin na Radiu Proglas.

O postu s P. Damiánem Škodou

23. 2. 2010 17:11
Rubrika: Rozhovory | Štítky: Proglas , půst , život z víry

Ve Šmrncu, který jsme vysílali večer na Popeleční středu, jsme zjistili, že máme opravdu hlad :-) Ono Popeleční středa je Popeleční středa. Jenže jaký má takové odříkání smysl? Na otázky odpovídal P. Damián Jiří Škoda z Kongregace bratří Nejsvětější svátosti neboli petrinů.

Otče Damiáne, je v dnešní době půst in?

Ten je těžce in, protože vychází od Ježíše, z jeho rady. A Ježíš je vždycky in. Protože jeho poselství se nemůže nikdy ošoupat, nemůže zevšednět.

Výborně, takže když je postní doba, tak to já nebudu jíst, v pátek vůbec. Všechny peníze, co mám, dám prvnímu chudému člověku, kterého potkám na ulici. A modlit se budu asi tak pětkrát denně. Je to tak správně?

No to je výborný. To rád slyším, že někdo má takové předsevzetí. Ale já se zeptám za týden, jak jste to plnila. A možná řeknete: "Úúú, nedaří se mně to!" A já řeknu: "Vidíte, stačí trochu méně, ale dobře." Mladý člověk se hned nadchne pro všechno, má velké plány, ale musí taky přiměřeně. Přiměřeně svým možnostem, svému studiu. Musí znát sebe sama. Když se člověk nepozná, tak si nemůže dát správný půst. Takže modlit se ne pětkrát denně, ale třeba dvakrát, ráno a večer. Ale třeba tomu dát trochu víc, připojit četbu Písma. Peníze nedá všechny, protože on potřebuje taky zaplatit privát, koupit knížku. Ale když si něco odřekne, tak si to odloží. Nekoupí si třeba ten zákusek, ale peníze vloží doma do pokladničky na postní almužnu. Anebo nemusíme dávat jenom peníze. Dát pár drobných, to je snadné, ale věnovat někomu čas v dnešní době, to je náročné. Takže já se musím zříct svého času, abych ho mohl dát druhému. To je také odříkání.

Aha. Takže já tomu už rozumím. To je jako závodníci ve sportu. Oni tam ukazují, jak jsou silní a vytrvalí. Já se budu postit a ukážu tak, že jsem svatá, že mám ráda Pána Ježíše a že mi to fakt jde...

No, mít rád Pána Ježíše, to je velmi důležité. Bez toho to nejde. Ale neukazuju, že jsem svatý. Protože svatost se neukazuje tím, že se postím. Svatost je až výsledek. Je důležité, abychom uměli vnímat, že svatost jako taková není cíl. I když toužíme být svatí. Cíl je - život s Ježíšem. Milovat ho nade všechno. Potom dokážu milovat i toho otravnýho spolužáka z fakulty, který mě vždycky tak obtěžuje. Abych mu dokázal vždycky, i když někdy rázněji, s láskou odpovědět.

Když se tedy chci postit a chci se postit dobře a s dobrým úmyslem, tak na co mám tedy pamatovat?

Vždycky musím něčemu umřít. Tak jako když volím povolání. Musím něčemu umřít, abych volil něco lepšího. On chleba se šunkou může být dobrý, ale když ho mám třeba jenom s máslem, tak se zříkám té šunky proto, abych  se mohl podělit s někým druhým. Abych byl možná hladovější, ale tím disponovanější něčemu. Ono když mám hlad, tak to mi dá pocítit, že ten hlad má taky někdo jiný. A nejenom jednou nebo dvakrát do týdne jako já, ale denně. A najednou jsem schopen říct jo, je dobré nejíst ten chleba se šunkou, protože mám trošku hlad. A ten hlad zažívá ještě někdo jiný na druhé straně planety a já jsem schopný se s ním rozdělit.

Abychom to shrnuli: Když se postím, mám myslet na koho? Na sebe? Nebo na lidi kolem? Nebo na Boha?

Ono to vychází z toho, jak to říká Pán Ježíš: modlitba, půst, almužna. Prvně myslím na Pána Boha a s Pánem Bohem. Z toho to vychází. On daruje, abych se já mohl proměnit, činit pokání. Když já se proměním, tak dokážu být otevřenější pro druhého a dokážu druhé správně milovat. Protože musím napřed milovat dobře Pána Boha, naučit se správně milovat sám sebe, abych potom mohl milovat druhé jako sám sebe.

 

 

 

Zobrazeno 703×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio