Čím oslovil muž, který sázel stromy?

Jean Giono dostal v roce 1953 od vydavatele časopisu Reader´s Digest úkol napsat příběh o nejpozoruhodnějším člověku, s nímž se kdy setkal. Začal tedy pozvolna vyprávět o Elzéardu Bouffierovi. Tento muž žil osamoceně na svazích Alp, v opuštěném kraji, v pustinách, na holých a jednotvárných stepích. Když se s ním Jean při jedné ze svých toulek setkal, zbýval rok do začátku první světové války. Elzéard měl zvláštní zaměstnání. Nejenže pásl ovce, svůj čas věnoval i další činnosti. Jean Giono vypráví:

„Když přišel na místo, které si předem vybral, zarazil železnou tyč do země. Udělal tak vždycky dolík, vložil do něj žalud a potom zahrnul důlek hlínou. Sázel duby. Zeptal jsem se ho, jestli mu ten pozemek patří. Řekl, že ne. Ptal jsem se, zda ví, komu patří. Ale nevěděl. (…) Nestaral se o to, aby poznal majitele. (…) Už tři roky sázel stromy v téhle samotě. Vysázel jich sto tisíc. Dvacet tisíc se jich ujalo. Počítal s tím, že z těch dvaceti tisíc jich ještě polovinu ztratí. (…) Zbývalo tedy deset tisíc dubů a ty porostou na místě, kde dřív nebylo vůbec nic. (…) Elzéard Bouffier [elzeár bufijé] se uchýlil do samoty, kde ho těšilo žít v klidu, s ovcemi a se psem. Usoudil, že kraj hyne, poněvadž je tam málo stromů. A protože nemá nějakou důležitou práci, rozhodl se, (…) že tu situaci napraví.“

Muž, který sázel stromy, strávil tímto způsobem závěrečných asi 35 let svého života. Za tu dobu vysázel statisíce semen, z nichž později na dříve neútěšných pláních vyrostl životadárný les. Tento příběh, ač prostý a plynoucí jen pomalu, má svou překvapivou pointu, jež v sobě skrývá důsledky, které nová tvář krajiny přinesla. Ty ale nemusím nyní prozrazovat.

V příběhu, jež nám Jean Giono předkládá, můžeme pozorovat jeho neskrývanou snahu probudit ve čtenáři zájem o přírodu a podpořit zalesňování (možná nejen ve Francii), ale my můžeme jít ještě dál. Čím to je, že tato krátká a jednoduchá próza dokázala – po počátečním nepochopení ze strany objednavatele, který text nakonec nevydal a ten se až o rok později dostal ke čtenářům časopisu Vogue – čím to tedy je, že toto dílko dokázalo současníka oslovit? Co je na něm tak zvláštní? Domnívám se, že je to důraz na to, co je právě a zrovna nám, lidem této civilizace, už velmi vzdálené. A kupodivu tomu tak bylo už na počátku zdivočelého 20. století. V prvním plánu je to právě pozornost zaměřená na přírodu, nejen na její krásu, ale také na péči, jež vyžaduje. Podíváme-li se pozorněji, pak uvidíme další nedostatkové zboží dneška: tichost, smysluplnou samotu, trpělivou práci, která nepotřebuje vidět teď hned výsledky. Důvěru, s níž člověk začíná dílo, jehož výsledek je pro něj nejen v nedohlednu, ale který také nemůže sám plně ovlivnit. Příběh o muži, který sázel stromy, mohu doporučit k přečtení každému, obzvlášť ve chvílích, kdy ztrácíme pokoj a trpělivost, mnohdy sami se sebou.

Jean Giono: Muž, který sázel stromy. Vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2009, vydání čtvrté.