Můžete nás slyšet každou středu ve 22 hodin na Radiu Proglas.

Recenze: Jak povstat z popela rwandské genocidy

12. 8. 2010 10:27
Rubrika: Recenze

Zajímavé spojení svědectví o duchovním životě a neméně působivé výpovědi o jedné z nejvýznamnějších a zároveň nejkrutějších událostí na africkém kontinentu v moderní historii nabízí knížka rwandské autory žijící ve Spojených státech Immaculée Ilibagizové. Genocida v její zemi v roce 1994 ji zastihla coby čtyřiadvacetiletou, na rozdíl od svých rodičů a dvou bratrů přežila. V malé koupelně, kam ji společně s několika dalšími tutsijskými ženami ukryl protestantský pastor Murinzi, přečkala dlouhých sto dnů vyvražďování, tuto kapitolu svého života popsala už v knize Přežila jsem. Druhá publikace se zabývá především následky genocidy a pomalu rozkrývá odpověď na nesmírné množství bolesti, utrpení, zloby a nenávisti, provinění, lítosti i beznaděje, které zasáhly jednotlivce, rodiny i celou rwandskou společnost. Tuto odpověď našla Immaculeé v modlitbě a odpuštění a nabízí svůj „recept“ také čtenářům:

„Modlitbu Páně jsem vyslovila stokrát v naději, že vrahům, kteří všude kolem zabíjeli, odpustím. K ničemu to však nevedlo. Pokaždé, když jsem dospěla k prosebné pasáži „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, vyschlo mi v hrdle. Nedokázala jsem ta slova vyslovit, protože jsem se s jejich pravým významem nemohla ztotožnit. Má neschopnost odpustit mi působila větší bolest než muka, která jsem zakoušela kvůli odloučení od rodiny, a byla horší než fyzické a psychické utrpení, které jsem prožívala, když po nás neustále pátrali. –  Po týdnech vytrvalé modlitby ke mně jednou v noci přišel Bůh a dotkl se mého srdce.“

… říká Immaculée Ilibagizová v knize Odpustila jsem. V ní vydává svědectví víře, která se nám může zdát skoro až naivní, příliš se spoléhající na Boží zázraky. Kdo z nás by celé odpoledne seděl a modlil se za udělení víza do svého pasu čekaje, že se potřebné razítko prostě objeví na příslušné stránce? Kdo by si naplánoval svatbu a vyčkával, že její realizaci Bůh zkrátka nějak zařídí? I takové okamžiky prožívá Immaculée, sama ale nesedí s rukama založenýma v klíně. Proti všem předpokladům získává práci v OSN a díky vlastní odvaze, skoro bychom mohli říci až drzosti, dokáže uskutečnit projekt rozsáhlé pomoci sirotkům v Domě Matky Terezy. Právě odvaha hraničící s drzostí, důvěra v Boha na hraně s opovážlivostí jsou hlavními rysy její povahy a cesty, po které kráčí. Pro nás, kteří často máme obavy „obtěžovat“ Boha s našimi maličkostmi, uskutečňovat své sny, které se nám zdají příliš nereálné a dosahovat výšin, když se bojíme pádu, může být kniha Odpustila jsem velkou inspirací. Je pravda, že zejména v závěru, kde Immaculée popisuje svůj nový život ve Spojených státech, je z textu cítit jistý „americký styl“ typu „všechny vás miluju“, který nemusí našinci sednout. Ale budeme-li to brát jako folklór, který prostě k našim bratřím a sestrám žijícím v USA patří, není třeba nechat se tím odradit. To by totiž byla škoda, knížka Odpustila jsem toho čtenáři nabízí opravdu hodně.

Immaculée Ilibagizová: Odpustila jsem. Povstání z popela rwandské genocidy. Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2010.

 

Zobrazeno 635×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio